Vaše kamarádství i v mužské kategorii přes ta hostování, které jsme vzpomínali, nijak neutrpělo a stále trvá…
Jan Nečas: Je to prostě o tom poutu. S někým se v životě potkáš a sednete si, s někým si přes i strávený čas cestu k sobě nenajdeš. My jsme si na sebe dokázali vzájemnou chemií zvyknout. Je to tak, že řeknu A a Karel řekne B a obráceně. Samozřejmě jsou i chvíle, kdy s něčím nesouhlasíš, ale nám to jinak funguje. Za to jsem moc rád, protože kamarádů má člověk spoustu, ale těch pravých přátel je jen pár. Za Káje jsem rád a doufám, že nám přátelství vydrží celý život a budeme se neustále potkávat a pojede to ve stejné linii.

Karel Švancara: Dříve v těch mládežnických kategoriích to přátelství nebylo o tom, že jsem za Honzou přišel a on mi podal nějaký filozofický rozbor určité situace. Byl to prostě kamarád, který tě vyslechl a dokázal se s tebou bavit o čemkoliv. Postupem času pak přijdeš na to, že ti ten člověk může nabídnout i něco víc a poznáš, že je to pravý kamarád. Honza je člověk, na kterého se můžu spolehnout, vyslechne mě, řekne mi svůj názor atd. Patří k mým nebližším, vedle mého psa a rybiček. („Podotýkám, že ty rybičky jsou plyšové,“ dodává s úsměvem Jan Nečas)

Jak se přes váš věk díváte na současný vývoj mladých fotbalistů? Na rozdíl od doby, kdy jste s fotbalem začínali vy, je dnes k dispozici řada vymožeností…
Jan Nečas: Dnes je k dispozici spousta médií, kde jsou různé návody téměř na všechno. Jak trénovat, jak vařit a dělat spoustu jiných věcí. Jsou k tomu videa, manuály, které jsou napsány odborně i laicky. Kromě těchto věcí to však je stále stejné. Týmy většinou trénují tátové od dětí, které chtějí hrát fotbal. Nejsou to lidé, které klub angažuje a zaplatí je za to. Trénují to třeba trochu odlišněji než v dřívějších dobách, protože mají k dispozici více médií, ze kterých se dá čerpat. Nedokážu to až tak srovnat s dřívější dobou, ale těch kluků je hrozně moc. Na jednu stranu jsem z toho mile překvapený, na druhou stranu mi trošku vadí, protože přijdeme trénovat a není kde, protože na hřišti je třeba 50 lidí a my hrajeme bago v rohu hřiště (smích). Je to ale dobře a pro klub obrovský příslib do budoucna a já jsem rád, že se tomu takhle někdo dokáže věnovat. Stojí to spoustu času a také prostředky, které jdou často z vlastní kapsy. Klobouk dolů před tím, kdo tohle dělá. Kdo to dělá jen z toho čistého důvodu, že chce děti něco naučit, vychovat je a dovést k nějakému cíli. Mně osobně se hrozně libí, že se na tréninky jezdí dívat rodiče a blízcí. Neříkám, že za nás to nebylo, ale přijde mi kolikrát, že zaparkovat u hřiště je neuvěřitelný kumšt. Člověk si říká, co se děje, co je zde za akci a pak zjistíte, že má trénink přípravka. Čtyřicet dětí je na hřišti, několik trenérů a padesát lidí za zábradlím. Je to skvělé a můžeme si jen přát, aby takový zájem o fotbal vydržel.

Karel Švancara: V minulosti byl u trenérů přístup k informacím svázaný pár semináři, kde načerpali nové informace, dodali k tomu svoji vlastní iniciativu a na základě toho trénovali. Dnes moderní technologie nabízejí jiný náhled na sport. Jde zjistit daleko více o fyziologii těla, o trénování na YouTube, Twitteru, Myspace. Ta doba se v tomto směru hodně posunula a je jinde. Stále však platí to, že je důležité, čeho chce ten jednotlivý fotbalista dosáhnout a jak k tomu přistupuje. Něco vám dá trenér, ale je opravdu málo talentů, kteří na sobě už tolik nemusí pracovat, aby se dostali do TOP týmů. Člověk na sobě musí neustále pracovat, dnes má však možnost si najít daleko rychleji a snáz informace, ze kterých může dál profitovat.

Je vám 30 let. Máte ještě nějaký cíl, kterého byste chtěli ve fotbale dosáhnout, nebo přetrvává myšlenka se fotbalem hlavně bavit?
Jan Nečas: Žádný konkrétní cíl nemám a u mě přetrvává ta druhá možnost. To by podle mě mělo hnát dopředu každého, kdo se něčemu věnuje. Užívej si to, bav se tím a podle mě to je ten správný impuls do budoucna. Čím víc to budeš chtít ve smyslu, že tě to baví, tím víc do toho budeš zapálený a budeš podávat lepší výkony a můžeš se dostat výš. Tahle to podle mě funguje. Není to jen o tom, já chci, i když mě to nebaví a fotbal je pro mě třeba jen prostředek k tomu, abych byl slavný a bohatý. Když mě to bude bavit, tak obětuji maximum a díky tomu můžu být nejlepší. Člověk měl nějaký talent, tím je omezený, tréninky byly na nějaké úrovni, tím jsi omezený. Dnes ve 30 letech něco vyvíjet, budovat a zlepšovat je těžší protože, motorika už je nějak naučená. Starýho psa novým kousků nenaučíš. Takže bavit se fotbalem, užívat si ho, mít z něho dobrý pocit, být zdravý a hrát ho nějakým způsobem na určité úrovni, ale s tím pocitem, o kterém jsem mluvil. Když to půjde, tak proč si třeba nezahrát 3. ligu. Jsem ale realista, takže budu rád, když se udržím na nějaké úrovni, která bude odpovídat mým kvalitám. A může to být divize, krajský přebor nebo okresní přebor. Když tam bude dobrá parta lidí a budě tě fotbal bavit, tak to smysl určitě má.

Karel Švancara: Když tu otázku vztáhnu na Honzu, tak jeho kariéra už se blíží ke konci na rozdíl od brankářů, kteří chytají mnohem déle. Já se cítím na vrcholu a ještě stále čekám na kvalitní angažmá. Samozřejmě to byl vtip. Můj cíl je takový - hrát fotbal dál. Baví mě a doplňuji ho i jinými aktivitami jako je atletika, squash, posilovna a plavání. Pokud budu zdravotně v pořádku, tak chci být platnou součástí týmu. Fotbal je součástí mého života. Když jsem třeba zraněný a nemůžu trénovat, tak mi to za chvíli chybí, protože fotbal je pro mě i prostředek k tomu, jak ventilovat stres a napětí, které člověk třeba v práci nebo v osobním životě má. Je to o té partě lidí, na které se těšíš, a to je hrozně důležité.


FK Blansko je po podzimu na nelichotivém 15. místě v tabulce. Jak současný tým vnímáte a co bude potřeba udělat proto, aby se posunul do klidnějších vod tabulky?
Karel Švancara: Podle mě máme kvalitní tým. Neřeknu tady nic nového, když zmíním, že je to hlavně o tom, co máme v hlavách. My se musíme během zimní přípravy poctivě připravit na jaro, maximálně a soustředit na každý zápas. Je to i tom chtít se zlepšovat. Na podzim ten začátek nebyl vůbec špatný, ale po sérii neúspěšných výsledků už na nás byla cítit psychická deka. Věřím, že na jaře to zlomíme a divizi zachráníme. Ty prostředky k tomu v Blansku jsou a v první řadě by každý hráč měl začít sám u sebe a dát týmu to, co potřebuje. Jen tak můžeme být úspěšní.

Jan Nečas: Základem úspěchu v kolektivním sportu je týmovost. Ta pokud funguje jako celek, tak potom můžou vyčnívat individuality. My v týmu individuality máme, ale týmovost nám tolik nefungovala. Neříkám, že máme špatný tým, ale před začátkem sezóny to bylo hodně hektické. Trénovali jsme v omezeném počtu, což bylo na divizi tristní a nesmí se to stávat. Pokud se to stane, tak co čekáme. Trenér přišel k týmu těsně před začátkem sezóny, přivedl si své hráče a všechno si sedalo za pochodu. Bohužel jsme se dostali do fáze, že se nám přestalo dařit. Proč by se taky dařit mělo. Já neznám tým z naší skupiny divize, které by na tom v létě byl hůř. Pokud vše probíhá tak, jak jsem říkal, tak je to předpoklad k tomu, aby si zatím nebyl úspěšný. Bohužel to tak dopadlo. Nám nezbude nic jiného, než si sednout tvrdě na zem a říct si, jaká je realita. Nechci se nikoho dotknout, ale to, že máš ligového trenéra nebo hráče, kteří hráli za ligový dorost, ještě neznamená, že vyhraješ divizi. To jsou všechno věci, které vyplují na povrch až jako nadstavba. Základ je týmová práce. Věřím tomu, že na začátku přípravy to bude úplně jiné než v létě, a my se jako tým budeme připravovat pod novým trenérem a už se do toho nebude příliš zasahovat. Je tak můžeme týmovost kvalitně budovat a může dojít k nějaké stabilizaci. Jaro bude hodně těžké i proto, že nás soupeři znají a momentálně jsme asi z celé divize tým v nejhlubší krizi a oni nás budou předurčovat k sestupu. To nás ale nesmí potopit, ale namotivovat. Budeme potřebovat i nějakého lídra na hřišti. Z tohoto pohledu si moc přeji, aby se uzdravil a pomohl nám Radim Bubeníček. On když něco řekne, tak to má váhu. Věřím tomu, že budeme ke všemu přistupovat na 110% a divizi v Blansku zachráníme.

Vnímáte svoji pozici v týmu coby zkušených hráčů, kteří by měli těm mladším hráčům, kterých není v kádru zrovna málo, předávat zkušenosti?
Karel Švancara: Vnímám to určitě tak, že už jsem v Blansku něco ve fotbale prožil, ať už to byly postupy i sestupy. Budu se ale opakovat, hlavní je to, co má člověk v hlavě. Už to, že se hráč dostane do Blanska, do divizního týmu značí, že něco umí. Tým je zde kvalitní a jen je potřeba určité maličkosti dopilovat, aby z toho vzešel, jak se říká, vybroušený diamant. Já osobně z pozice druhého brankáře se snažím rozdávat psychickou pohodu. Mám svůj smysl pro humor, který podle mě většina kluků chápe a bere. Touto cestou bych chtěl k pohodě v kolektivu přispět. Honza mluvil o kolektivním pojetí fotbalu, ale podle mě to je i o těch individualitách, aby si našly v týmu svou úlohu a tu plnily.

Jan Nečas: Každá záchrana je těžká. Je obtížné říct, jestli je těžší postoupit, nebo se zachránit. Říká se, že lehčí je se zachránit. Jsou ale věci a prvky, kterými se dá ke zdárnému cíli jít naproti. Musí se tomu všichni poddat a makat na 100%. Začíná to realizačním týmem, samozřejmě na hřišti jsou hráči a ti všechny myšlenky a plány realizují. Každý musí ze sebe vymáčknout co nejvíc a je důležité zůstat pozitivně naladěný a věřit si. Mě z pozice kapitána současné umístění hodně mrzí. Jsem rád za každé vítězství, o to víc mě mrzí porážky. Určitě díky té pásce člověk nějakým způsobem vyčnívá a je lepší, aby za 10 let, až se bude vzpomínat na tuto sezónu, se říkalo, kdo byl kapitán toho týmu, který se zachránil a ne toho, který sestoupil. Jedním dechem musím dodat, že pro mě je stále kapitán Radim Bubeníček. Jakmile se vrátí na plac, tak budeme silnější a může to být ten okamžik, díky kterému budeme úspěšnější, než na podzim. Nejde jen o to, abychom se na jaře zachránili. Je potřeba zachránit se, stmelit tým, stabilizovat ho a těžit z toho v dalších letech. To, co se bude pozitivní si uchovat, to, co se nám dařit nebude, se snažit odstranit.

Karel Švancara: Já bych chtěl na závěr našeho povídání poděkovat všem, kteří se v mé kariéře podíleli na mém vývoji, ať už to jsou rodiče, nebo lidi, se kterými jsem přišel ať už pozitivně, nebo negativně do kontaktu. Fotbal je součástí mého života od mládí, i když k němu přibyly i životní priority jako třeba práce. Hraji ho 20 let a obohatil mě natolik, že na to budu vzpomínat do konce života.

Jan Nečas: Všem, kdo mě podporovali a měli se mnou trpělivost, děkuji. Byli lidé, kteří ti pomáhali a naopak i ti, kteří ti házeli klacky pod nohy. To k tomu patří, nic není růžové. Děkuji všem, se kterými jsem se během kariéry potkal, protože i jejich zásluhou jsem fotbalově tam, kde jsem. Jak říkal Karel, jsou i další životní priority, tak fotbal chceme hrát pořád nejlíp, jak dovedeme. Věřím, že diváci s námi budou mít trpělivost a budou nás stále podporovat. My se jim budeme snažit dělat co nejvíc radosti. Já věřím tomu, že postupem času zůstane jen to dobré a na to člověk už nikdy nezapomene.

Oběma respondentům děkujeme za rozhovor a přejeme jim do dalších fotbalových let hlavně zdraví, a aby se fotbalem měli možnost se stále bavit.

První část rozhovoru

Druhá část rozhovoru

Třetí část rozhovoru