Jak vzpomínáte na vaše fotbalové začátky v dresu ČKD Blansko?

Jan Nečas: Na své první fotbalové krůčky vzpomínám velmi rád. Člověk byl opravdu hodně mladý, bezprostřední a upřímný. Pocity nebyly ničím zastřené. Já jsem chodil do školky s Tomáše Musilem, který začal hrát fotbal na Metře. V té době to byl můj nejlepší kamarád a mě osobně fotbal také nadchl. Také jsem ho chtěl hrát. Bydlel jsem však na Písečné a měl jsem to blíže na ČKD než na Metru. Rodiče mi tehdy řekli, pokud chceš hrát fotbal, tak od první třídy a budeš ho hrát na ČKD. I přesto, že můj nejlepší kamarád hrál za Metru, tak jsem začal hrát za ČKD. Dobře si vzpomínám na první den, kdy mě otec přivedl na stadion na Údolní. Viděl jsem hřiště plné fotbalistů, malých capartů. Vzpomínám si, že mezi nimi tehdy byli i Michal Porhinčák, David Kratochvíl a Dan Kratochvíl. Kopali si spolu a já se k nim přidal. Našim trenérem byl pan Michal Porhinčák starší s panem Vladimírem Jirůškem. Kabinu jsme tehdy měli v unimo buňce, kde dnes stojí Fotbalová hospůdka. S těmito hráči jsem tedy začal hrát a v průběhu mé mládežnické kariéry mě oni hodně ovlivnili. Později se přidal i tedy pan Švancara (pohledem ukazuje na vedle sedícího Karla Švancara – rozhovor byl pořizován s oběma současně, pozn. red.) a postupně se tým formoval.

Karel Švancara: Já začal hrát fotbal v deseti letech. Rok jsem chodil na hřiště ČKD, klukům jsem v průběhu tréninků podával míče, pak jsem zjistil, že jsem „skoro“ lepší než oni (smích). Proto jsem pak přišel s mámou, která mě přihlásila do klubu. Nejprve jsem měl být útočník, pak jsme však neměli brankáře a já šel mezi tři tyče. Dobře si pamatuji na svůj první brankářský zákrok. Teď je to již dvacet let, co fotbal dělám a stále je prostor pro to se zlepšovat. Musím se podepsat pod slova Honzi, že v dětství je fotbal hlavně zábava. Těšíte se na každý trénink, na kluky, s nimiž jste si vídali i mimo fotbal. Tréninky třeba nebyly na takové úrovni jako v Brně, protože ti lidi, co to dělali, tak to dělali ve svém volnu a dělali hlavně to, co je baví a bavilo to i nás.

Vy jste ze současného kádru A týmu spolu nejdéle coby kamarádi spjati. Vzpomínáte si na období, kdy jste k sobě začali inklinovat a začali si třeba v určitých názorech být blízcí…

Jan Nečas: My jsme spolu hráli fotbal a chodili jsme spolu i na základní školu Erbenova. Od páté třídy se vytvořila sportovní třída a my do ní oba chodili. Názorově jsme si začali být blízcí paradoxně ve středoškolském věku, kdy jsme spolu do školy nechodili. Fotbal jsme však hráli stále za jeden tým a trávili jsme spolu hodně času i mimo něj. Zažili jsme společně opravdu hodně, některé věci bychom nemohli publikovat ani po desáté hodině (s úsměvným pohledem přitakává Karel Švancara). Rozuměli jsme si spolu, byť jsme samozřejmě měli i rozdílné názory. Dokázali jsme se však navzájem pochopit a brali jsme i rozdílné názory toho druhého. Známe se opravdu dlouhou dobu a to pouto je mezi námi samozřejmě silnější než s ostatními kluky ze současného týmu, což je logické. Je tu pouto už od mala, dorost nás ohromě stmelil, období puberty. I když jsme pak v mužích spolu delší dobu nehráli, tak když jsme se po delší době viděli, tak náš vztah nebyl ničím poznamenaný. Máme i společné známé, což je také důležité. Jsem rád, že to trvá stále a můžu říct, že s Karlem si nejvíce z týmu rozumím. Přijdu do kabiny a okamžitě vím, o čem spolu můžeme debatovat. Od vážných věcí, přes nějakou srandu. To pouto tam je, je vzájemné a poznamenalo nás to na celý život. Teď ale mluvím za sebe a nevím, co Karel…

Karel Švancara: Já k tomu nemám co dodat. Shodujeme se jednak ve fotbalovém životě, ale známe se i jak už bylo zmíněno mimo fotbal. V tomto si s Honzou spolu notujeme, ale je to tak, jak již zmínil.

Které období a kteří trenéři vás nejvíce ovlivnili v žákovském a dorosteneckém věku?

Jan Nečas: Jak jsem již říkal na začátku v mládežnickém věku je fotbal především forma zábavy. Myslím si, že je to klíčový prvek i do dalšího života. Mělo by převládnout to, že to člověk dělá rád, proto, že ho něco baví a nedělá to pro peníze nebo pod nátlakem. V tomto věku to fungovalo tak, že se člověk těšil na tréninky, zápasy, na skupinku těch lidí, které má rád. Člověk to hodnotí až po čase, ale naplňuje ho to. Byla sranda před tréninkem, po tréninku, mimo hřiště. Toto období bylo ve starších žácích, kdy nás vedl pan Šenk. Tam se vytvořil základ našeho týmu, to pouto mezi hráči. Po přechodu do dorostu někteří kluci odešli, někteří zase přišli. Byli tady kluci z Blanska i mimo Blansko, z různých škol, ale mezi hráči se opět to pouto vytvořilo. Pro mě je toto období velmi oblíbené a hrozně rád na něho vzpomínám. Hráli jsme si, omlouvám se za ten výraz, druhou pralesní ligu, člověk si to však hodně užíval a líbilo se mu to.

Karel Švancara: Já bych chtěl zmínit právě kluky, jako jsou Dan a David Kratochvílové, Michal Porhinčák a jeho táta, který nás trénoval a pan Jirůšek. Byli to fajn lidi, baviči. V dorosteneckém věku jsme byli stále mladí, neřešili jsme problémy typu práce, užívali jsme si života a fotbal nás bavil. To, že jsme pak trávili společně čas i po zápasech a trénincích pak jen umocnilo pohodu v týmu.

Jaký byl přechod z dorostu do mužů?

Jan Nečas: Já vycházel do mužů jako nejlepší střelec týmu, podařilo se mi nastřílet, pokud si dobře vzpomínám, 19 branek, což se mi v dalším průběhu kariéry nepodařilo za několik sezón dohromady. Myslel jsem si, že před panem Nečasem všichni smeknou. Nastoupil jsem do A týmu ČKD rok před spojením s Metrou. Bohužel se nám nepodařilo se zachránit a spadli jsme z krajského přeboru. Hodně rychle jsem si sedl na zem. Zjistil jsem, že mužský fotbal je o něčem jiném a můžete klidně hrát v dorostu i vyšší soutěž a v mužích přejít do nižší. Ať je to po stránce silové nebo mentální. Další sezónu jsem nastupoval za B tým FK Blansko a i tam jsem byl až dvanáctý, třináctý hráč. Přechod do mužů pro mě byl opravdu těžký. Trvalo mi dva roky, než jsem si postupně na mužský fotbal zvykl od krajského přeboru i přes okresní přebor, kdy nás trénoval v A týmu pan Javorek, v B týmu pan Trubák. Poté nastoupil k A týmu trenér Vašíček a to asi bude další kapitola.

Karel Švancara: Přechod do mužů těžký stoprocentně je. U brankáře to není jiné. Byli jsme vychováni v podstatě na amatérské úrovni a to určitě nechci nějakým způsobem snižovat trenéry, kteří nás vedli. I oni neměli s tou činností tolik zkušeností, dělali to především proto, že je to bavilo. I tréninky byli v podstatě pouze dle nějakého jejich uvážení. My jsme přišli do mužů a nároky na nás byly o hodně větší. Mě v tomto období mrzí, že jsem nedostal větší důvěru. Neustále jsem byl s někým srovnávaný, přiváděli si hráči z jiných klubů. Měl jsem tehdy opravdu velkou chuť se zlepšovat, bohužel důvěru jsem nikdy nedostal, ale nestojí to tak, že jsem na někoho naštvaný nebo bych ho chtěl kritizovat. Nebyly ani brankářské tréninky, když to srovnám s dnešní dobou, tak je to zase o kus dál, ale i tak je co zlepšovat.

Jan Nečas: Já bych to ještě rád doplnil. Za sebe mohu říct, že jsem těch příležitostí zase dostal poměrně hodně. Tím, že jsem si i o sobě tehdy myslel, že jsem pan fotbalista, tak přišla ta rána, která byla i zasloužená. Když to hodnotím s odstupem času, tak jsem z dorostu vycházel na mužský fotbal nepřipravený. Člověk si za to může hlavně sám. Já si tedy sedl na zadek a od B týmu z okresního přeboru jsem se přirozenou cestou zase dostal do A týmu. Ten přechod je hodně náročný, i co se týká mentální stránky. Myslím si, že to platí doposud. Mladí hráči, kteří třeba hned uspějí v mužském týmu, tak to jsou opravdu výjimeční hráči a je úplně jedno, jestli jde o tým v okresním přeboru nebo v první lize. Před těmito hráči já osobně smekám.

Na pokračování rozhovoru se můžete těšit v průběhu příštího týdne